BLOG: Pády.

posted in: Blog | 0

Pády. Ač je nikdo nemá rád, patří k cyklistice stejně jako skloňování k češtině. Každý, kdo to s cyklistikou někdy myslel alespoň trochu vážně, si nějaký větší pád zažil. Já sám jich mám za svou kariéru několik a nikdy to nebylo nic příjemného.

Cyklistika je krásná, ale umí být pěkně drsná. Závody bohužel ne vždy rozhoduje jen aktuální forma závodníků, k úspěchu je potřeba i notná dávka štěstí a právě pády často určují vývoj závodu víc než cokoliv jiného. Kvůli malé chybě, nepozornosti či smůle může závodník v jedné vteřině přijít o dobrý výsledek, vyhraný závod, v horším případě i o část sezóny nebo sezónu celou.

Padá se všude, na silnici, na biku, při cyklokrosu nebo na dráze. Na silnici se možná nepadá tak často jako na dráze nebo při terénních disciplínách, následky pádů tam však bývají nejvážnější. Jsou pády zaviněné, nezaviněné, jezdci padají ve sjezdu, v zatáčkách i na rovných úsecích, na mokru i na suchu.

Zlomené klíční kosti, plošné odřeniny, tržné rány, vyražené zuby… To jsou jen některé z nejčastějších následků cyklistických pádů. Následků, které jsou viditelné. Cyklisté si z pádu odnáší i psychické následky. Pokud je to jen trochu možné, je pro jezdcovu psychiku nejlepší, pokud po pádu v závodě nebo v tréninku pokračuje. Čím delší je totiž doba mezi pádem a další jízdou, dalším závodem, tím je to pro jezdce těžší. V mezidobí přemýšlí o příčinách pádu, o tom, co udělal špatně nebo jak se pádu mohl vyhnout. Jistá míra sebezáchovy a obezřetnosti je samozřejmě vždy na místě, jezdci navracející se po pádech však mívají problém s tím, co dříve zvládali s prstem v nose, brzdí dříve, než by bylo potřeba, projíždějí zatáčky opatrněji, vyhýbají se kontaktům v balíku, jezdí vzadu a nějakou dobu jim trvá, než se do toho zpátky dostanou. Zatímco maminka by je za opatrnost pochválila, sportovní ředitelé už takovou radost mít nebudou.

Někteří cyklisté se právě kvůli závažnějšímu pádu rozhodli ukončit kariéru, a to i přesto, že se plně zhojili a mohli by nadále pokračovat. Usoudili, že mají i jiné priority a že již nechtějí riskovat další pády a další zranění.

Já sám mám za sebou řadu pádů patřící jak do kategorie „z blbosti“, tedy takových kdy se vám nic moc nestane, řeknete si, že jste vůl a jedete dál, tak i pádů horších, ze kterých jsem se vzpamatovával déle. Naštěstí jsem se zatím vždy vyhnul zlomeninám.

Už je to ale docela dlouhá doba, kdy jsem měl poslední větší pád a jsem z toho tak trochu nervózní. Nervózní ne proto, že bych měl pády rád a těšil se, až budu chodit na převazy nebo na vyndávání stehů na chirurgii. Jsem nervózní kvůli tomu, že nevím, co se mnou další pád udělá, jestli se mi bude chtít se i nadále vystavovat rizikům, které cyklisty doprovázejí na každém metru jízdy. Dřív jsem měl „tradici“, že kromě spousty malých karambolů přišel každý rok jeden větší a posledních pár let mám na závažnější pády štěstí. Paradoxně většina mých pádů je z tréninku a ne ze závodů.

Padá každý, začínající žáčci i profesionálové se statisíci kilometrů v sedle. Kdo napadá, má buď zázračné štěstí, anebo je turista bez ambicí, který se jen jezdí kochat krajinou.

Přestože to bez pádů nejde, snažte se jim předcházet, jezděte opatrně a samozřejmě vozte helmu, nikdy nevíte, kdy vám může zachránit život. Vím, co říkám.