Komentář: Schizofrenie

posted in: Blog | 0

Jsou úspěchy našich sportovců úspěchem českého sportu? Na serveru idnes dnes vyšel komentář Roberta Sáry, při jehož čtení musel mít každý, kdo měl v Česku v posledních letech něco společného se sportem, pocit, že mu autor mluví z duše. Pisatel poukazuje na fakt, že většina dosavadních medailových úspěchů české výpravy na ZOH v Koreji není úspěchem jakéhokoliv organizovaného systému výchovy talentů, který u nás v podstatě neexistuje, ale úspěchem individualit, které měli větší štěstí než ostatní. Nebýt peněz rodičů, šťastného setkání s trenérem nebo odchodu do zahraničí, pravděpodobně bychom o nich dnes nemluvili jako o olympijských medailistech.

Situace v cyklistice není o nic růžovější. Žádný systém na výchovu talentovaných dětí v cyklistice nefunguje, a pokud něco funguje, je tomu tak pouze díky setrvačnosti. Cyklistický svět nám ujíždí. Cyklistika je podfinancovaná, většina oddílů přežívá jen díky nadšení trenérů, kteří se mládeži věnují ve svém volném čase. Sportující děti, pokud to myslí opravdu vážně, jsou závislé na pomoci ze strany rodičů. Zejména finanční, ale nejen té, rodiče sportujících musí obětovat i spoustu volného času a energie. Nemyslete si, že si mladí sportovci budou sami prát zablácené oblečení po návratu z těžkého tréninku.

Seriózně míněná příprava cyklisty stojí minimálně několik desítek tisíc ročně, ale lehce se vyšplhá do řádů nižších statisíc. Nejsou to jen kola, o kterých všichni ví, že jsou drahá, a žádný závodník se neobejde jen s jedním, ale i další nezbytné položky na straně výdajů. Sportovní výživa, doprava na závody, soustředění, masáže, sportovní diagnostika, startovné, oblečení, duše, pláště… To je něco, co si málokterý rodič může dovolit.

Na úspěšné sportovce se shání peníze snadno. Pro spoustu firem je sponzorování úspěšných sportovců atraktivnější než reklamní billboard na D1. Na sportovce, kteří jednou v budoucnu mohou být dobří, ale také nemusí, se peníze shání špatně. Své o tom ví nejeden oddíl věnující se mládeži.

Peníze nejsou jediným problémem. Problém je i tréninkové vedení. Spousta talentů musí trénovat buď sama, nebo v nesourodých skupinách složených ze závodníků různých věkových i výkonnostních kategorií. Trenérům to nelze vyčítat, většinou dělají, co mohou, v takovém prostředí ale šampiona nevychováte.

Dva nejvýraznější čeští junioři silničář Karel Vacek a cyklokrosař Tomáš Kopecký mají jedno společné – ani jeden z nich nežije v Česku. Tomáš žije od mala v Holandsku, jezdí za belgický tým, Karel žije s rodinou v Rakousku a pro změnu závodí za italský tým. Stejně tak i stálice jako Roman Kreuziger nebo Zdeněk Štybar, mohou za to, kde nyní jsou, děkovat svému talentu a rodičům za to, že je podpořili v klíčovém věku. České cyklistice reprezentované svazem mohou děkovat za to, že jim při reprezentačních výjezdech půjčí dres v národních barvách.

Každý jejich úspěch je přitom představiteli svazu prezentován jako další báječný úspěch české cyklistiky. Pokud se naopak nedaří, slýcháme z těch samých pater slova o tom, že ti kluci, kteří nás reprezentují, nejsou dost dobří, že se jedná o slabý ročník nebo že prostě není kde brát. Na úspěších máme lví podíl, ale za neúspěchy, za ty my nemůže. Taková rétorika musí působit na vnějšího pozorovatele přinejmenším schizofrenně.