Glosa: V Bělorusku mají moderní velodrom. Dočkáme se i my?

posted in: Blog | 0

Díky České televizi jsme měli možnost sledovat poslední díl Světového poháru v dráhové cyklistice, který se jel v běloruské metropoli Minsku. Závody se odehrávaly na moderním velodromu světových parametrů. Myslím, že nejsem jediný, koho napadla otázka, jestli se i čeští cyklisté dočkají plnohodnotné kryté dráhy, když ji mají i v ekonomicky výrazně slabším Bělorusku.

Minský velodrom. Trochu rozdíl oproti Motolu, nemyslíte? Foto: totalwomenscycling.com

Bělorusko je země, o které se toho u nás moc neví. Přitom od nás není tak vzdálená. Jenom pro zajímavost: Z Ostravy je to stejně daleko na běloruskou hranici jako do Aše na západě Čech. O Bělorusku se často mluví jako o posledním evropském totalitním státu, již více než 20 let zemi vládne podle putinovského vzoru autokrat Alexandr Lukašenko. Populace Běloruska čítá necelých 10 milionů lidí, je tedy srovnatelná s tou naší. Naopak co se týče ekonomické síly, je Bělorusko výrazně slabší. HDP na obyvatele je oproti nám téměř poloviční, tamní ekonomika je izolovaná od okolních zemí, do jisté míry centrálně řízená vládou a například ani turisté se do této východoevropské země příliš nehrnou.

Bělorusko není žádným cyklistickým státem. Jedinými opravdu známými běloruskými cyklisty jsou silničáři Vasil Kiryienka a Konstantiv Sivcov, a ani na dráze se Bělorusko rozhodně nedá považovat za velmoc. Jak je tedy možné, že se takový stát může pyšnit vlastním moderním velodromem a být pořadatelem závodů světového poháru, zatímco čeští cyklisté mohou Bělorusku v tomto směru jen závidět.

Krytý velodrom v Česku je mezi cyklisty oblíbené utopické téma. Motolská „bublina“ lze za regulérní velodrom považovat jen stěží a zejména lidé kolem dráhové reprezentace si trvale stěžují na absenci kryté dvěstěpadesátky, která by konkurenceschopnost české dráhové cyklistiky posunula o několik levelů výš.

Existuje záměr vybudovat moderní krytý velodrom v Brně namísto toho současného, pro dnešní dobu již nevyhovujícího. Plán je to ambiciózní, má podporu Českého svazu cyklistiky, můžeme ho však brát vážně? Cena takového stadionu se i při největších úsporách bude pohybovat v řádech stovek milionů. Realizace podobné stavby přesahuje jedno volební období a vyžaduje podporu nejen na úrovni magistrátu, ale i kraje a případně i na úrovni MŠMT a vlády. Jen si vzpomeňme na brněnský evergreen v podobě (ne)přesunu vlakového nádraží nebo pokusů o záchranu fotbalového stadionu Za Lužánkami.

Zatímco ve zmiňovaném Bělorusku je pořádání sportovních akcí jedním z prostředků, jak se předvést okolnímu světu, u nás je situace jiná. V Bělorusku pravděpodobně neexistuje nic, čemu se u nás říká výběrové řízení, transparentnost, kontrola svobodnými médii (ta tam vůbec nejsou). Vzhledem k tomu, že v Bělorusku nejsou ani skutečně svobodné volby, opozice je trvale potlačována, se politici nemusí nikomu zodpovídat ze svých činů a mohou vyčlenit libovolnou částku z veřejných rozpočtů na stavbu velkolepých (nejen sportovních) staveb, místo toho, aby je investovali do zdravotnictví nebo rozvoje venkova. Podobná situace je i v dalších státech bývalého Sovětského svazu jako Kazachstánu nebo Ázerbájdžánu.

Na západ on nás nejsou kryté velodromy ničím výjimečným. Také si ale troufnu říct, že ve starých členských státech EU mají lepší silnice a nemusejí uzavírat mosty kvůli jejich havarijnímu stavu a sport je jen jednou z oblastí, kam se v různých úrovních systematicky investují veřejné i soukromé peníze. Tak daleko bohužel stále ještě nejsme. Stát do sportu obecně nevkládá příliš prostředků a málokteré sportovní odvětví, snad s výjimkou profesionálního fotbalu a hokeje, je finančně soběstačné. Většina sportů včetně výkonnostní cyklistiky jen přežívá.

Debata o velodromu není u nás jedinou. Po úspěších fotbalové reprezentace po přelomu tisíciletí se mluvilo o stavbě národního fotbalového stadionu pro nejméně třicet tisíc diváků. Po vítězstvích Martiny Sáblíkové se zase začalo mluvit o tom, že je ostudou, že u nás nemá olympijská vítězka v rychlobruslení kde trénovat. Lhostejno, že před jejím nástupem nikdo nevěděl, co to rychlobruslení vlastně je. I tento plán naštěstí zůstal zatím jen plánem. Stavba O2 arény položila Sazku a Český svaz tělesné výchovy, kvůli zadlužení skončilo ostudou pořadatelství MS v severském lyžování v roce 2009. Legendární je tzv. karlovarská losovačka, zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Arény ve Varech. Z ostud poslední doby se mi vybavuje například střecha, která se zřítila hned při slavnostním otevření nové sportovní haly v České Třebové.

Dráhová cyklistika není na rozdíl od silniční nebo horské cyklistiky masovým sportem. Nový velodrom by sice k cyklistice mohl přitáhnout nové zájemce, ale kvůli své kapacitě by mohl sloužit jen omezenému počtu sportovců. Aby se rozvířila veřejná debata o potřebě stavět nový velodrom, potřebovali by čeští dráhaři získat alespoň olympijskou medaili. Úspěchy na mistrovstvích světa i světových pohárech jsou obdivuhodné, ale teprve olympiáda může pomoci menším sportům se zviditelnit i u širší veřejnosti a politiků.

Osobně bych si jako člověk žijící cyklistikou stavbu velodromu, za který bychom se nemuseli před světem stydět, moc přál. Na naše přání se ale musíme dívat z širší než cyklistické perspektivy. Realizaci krytého velodromu ze soukromých peněz vidím jako předem vyloučenou, musíme proto spoléhat stát a územní samosprávy reprezentované zvolenými politiky. I kdyby mezi nimi byla spousta dráhových fanoušků, museli by si stavbu velodromu obhájit u svých voličů. A to je za situace, kdy je v prvé řadě potřeba opravit řadů mostů, silnic, škol, nemocnic, pořádně těžký úkol. Naštěstí nežijeme v Bělorusku, kde se tyto věci neřeší. Třeba se ale jednou dočkáme.