BLOG: Nejdůležitější momenty silniční sezóny. Co mě nejvíce zaujalo?

posted in: Blog | 0

Letošní silniční sezóna se dá považovat téměř za uzavřenou. Z velkých závodů už zbývá jen Lombardie, která se jede tuto sobotu. Pokusil jsem se proto sesbírat střípky, které mi během sezóny utkvěly v paměti, a zrekapitulovat to nejdůležitější, co se ve světovém pelotonu událo.

Kolotoč silničních závodů se pravidelně rozjíždí během ledna u protinožců v Austrálii, poté následuje blok pouštních závodů, které jsou ale spíše prvním, nepříliš záživným oťukáváním týmů při závodech. Pozornost evropského fanouška se zvyšuje až začátkem března. Prvním opravdu zajímavým závodem je podle mě italská klasika Strade Bianchi, typická svými úseky po prašných cestách. Závod si během pár let získal popularitu spousty fanoušků a letos byl poprvé zařazen mezi závody World Tour. Z vítězství se radoval Polák Michal Kwiatkowski, těsně pod podiem zůstal dřívější vítěz této klasiky Zdeněk Štybar.

První monument roku, italská klasika Milán – San Remo, je závod, kde je vždy těžké tipnout vítěze. Přestože se závod v posledních letech rozhoduje téměř vždy ve spurtu větší či menší skupinky, rychlostní předpoklady jednotlivých závodníků nejsou tak důležité jako při jiných závodech. Přeci jen, po necelých třech stovkách kilometrů se finišuje jinak, než při závodech s délkou kolem 200 km, a spíše než rychlost rozhodne, komu se podaří ušetřit nejvíce sil. Své by o tom mohl říct Peter Sagan, který ve spurtu tříčlenné skupiny nestačil na papírově pomalejšího Michala Kwiatkowského a který si na vítězství v italské Primaveře bude muset počkat minimálně do příštího roku.

Další část jara, období severských klasik, se točilo hlavně kolem dvou jmen, Belgičanů Philippa Gilberta a Grega van Avermaeta. Prvnímu z nich se – mimo jiného – podařilo vyhrál Flandry, a to po více než padesátikilometrovém samostatném úniku, v dnešní době jsou podobné heroické úniky s vítězným koncem k vidění jen málokdy. Druhý dojel zklamaný van Avernmaet, kterého zbrzdil pád zapříčiněný Peterem Saganem. Naopak o týden později se van Avernmaet mohl radovat z vítězství na Pekle severu. Na ikonickém velodromu v Roubaix porazil ve spurtu našeho Zdeňka Štybara, který do závodu vyrážel jako pomocník loučícího se Toma Boonena. Štyby už několik let buší na vítěznou bránu nejznámější klasiky tak hlasitě, že jednou to vyjít musí. Já bych mu to určitě přál a myslím si, že nejsem sám.

Philippe Gilbert ještě dokázal ovládnout úvod takzvaného ardenského týdne – Amstel Gold Race, ale pak už se o slovo přihlásil – kdo jiný než – Alejandro Valverde. Španěl ovládl jak Valónský šíp, tak i monument Lutych – Bastogne – Lutych. Dan Martin a další specialisté na ardenské klasiky mají tu smůlu, že závodí ve stejné éře jako Valverde, který se, pokud má svůj den, jeví jako neporazitelný.

Mám slabost pro časovkáře a obzvláště pro ty, kteří jsou zároveň i výbornými vrchaři. Právě proto jsem rád, že Giro d´Italia skončilo právě vítězstvím Toma Dumoulina. Dokázal zvítězit i přes nepříliš velkou podporu svého týmu v kopcích, alianci jeho největších soupeřů Nibaliho a Quintany i střevní potíže, které jeho cestu k vítězství řádně zdramatizovaly. Příští rok se očekává, že Dumoulin vyzve na Tour jejího čtyřnásobného vítěze Chrise Frooma, taktéž výborného časovkáře. A vzhledem k tomu, že se ani jeden z nich nebude moci spolehnout na to, že rozhodující náskok získá v časovce, můžeme se těšit i na napínavé souboje v kopcích. Tedy aspoň doufám.

Celá sezóna může být jakkoli zajímavá, může dojít ke spoustě zvratů, fenomenálních vítězství a další nezapomenutelným okamžikům v jarních klasikách, týdenních etapácích nebo na Giru, většina pozornosti široké veřejnosti je v rámci cyklistiky věnována stejně jen Tour de France. Bohužel. Mnoho lidí říkalo, že pro ně Tour skončila čtvrtou etapou, v které byl vyloučen Slovák Sagan, a že Tour bez něj nebude vůbec zajímavá. Dovolím si tvrdit, že Stará dáma byla zajímavá i tak, a to i přesto, že absence Sagana ztrátou pro zbytek závodu byla. Stejně tak velkou ztrátou bylo ale i odstoupení Alejandra Valverdeho po pádu v první etapě. Chris Froome vyhrál Tour počtvrté v kariéře, poprvé se mu však při tom nepodařilo vyhrát ani jednu etapu. Mezi další výrazné osobnosti letošní Tour bych zařadil i Warrena Barguila, nejlepšího vrchaře a vítěze 2 etap, vítěze 5 hromadných dojezdů Marcela Kittela nebo vítěze bodovací soutěže (a také 2 etap) Michaela Matthewse, který sváděl úchvatný o zelený dres souboj právě s Marcelem Kittelem až do jeho odstoupení těsně před koncem Tour. Velký dojem ve mně zanechal i Michal Kwitkowski, který v kopcích odváděl neuvěřitelnou práci pro Chrise Frooma a vítězství v časovce mu uniklo o pouhou setinu vteřiny.

Že je Chris Froome jedním z nejlepších etapových jezdců nejen současné generace profesionálů, ale i historie, se potvrdilo i na letošní Vueltě. Britovi se podařilo jako prvnímu od roku 1978 v jednom roce vyhrát jak na Tour, tak na Vueltě. Ještě před několika lety byla Vuelta brána jako ten třetí třítýdenní etapák vedle Tour a Gira, a řada závodníků brala Vueltu jen jako rozjetí před MS. Troufnu si říct, že váha vítězství na Vueltě je čím dál tím vyšší a rostoucí zájem velkých jmen to potvrzuje. Vuelta byla také rozlučkovou show Alberta Contadora, který ve 34 letech opouští světový peloton.

Mistrovství světa v norském Bergenu je čerstvou minulostí, proto nemá cenu připomínat jednotlivé závody. Chtěl bych vyzdvihnout hlavně to, že po mdlém šampionátu v Kataru se MS vrátilo opět tam, kde to cyklistikou žije. Příští rok se jede v Innsbrucku a v roce 2019 v Yorkshiru, už nyní se dá očekávat, že to budou úspěšné šampionáty.

Jak už jsem zmínil výše, do cyklistického důchodu letos odešel Tom Boonen a Alberto Contador. Sbohem profesionální cyklistice dává i Thomas Voeckler, muž, který si nekompromisním stylem závodění na svou stranu získal davy nejenom francouzských fanoušků, a to i přestože nikdy na absolutní vrchol v podání velkých vítězství nedosáhl. Není však nutné podléhat patosu, s tím, jak jedna generace odchází, nastupuje generace nových, talentovaných závodníků.